V listopadu probíhaly u nás v komunitní škole triády, což je setkání dítěte, rodiče a průvodce.
Když zazní od dítěte věta: "Mně se tady líbí, že se jen neučíme, že si i hrajeme."
Někoho by to mohlo vyděsit, ale mě to (jako průvodkyni) udělá velkou radost.
Znamená to, že i aktivity, které pro děti připravujeme vnímají jako hru, i když my dospělí v tom máme nějaký didaktický záměr a dokonce se s tím ani netajíme:).
Letos se mnohem častěji pohybuju ve skupince dětí třetí až pátá třída a chuť s jakou děti pracují je super motivující.
I přestože většina současných rodičů zažila devadesátkovou školu, kde už se nějaké hry a zábavné aktivity vyskytovaly, tak pořád obrázek učícího dítěte je dítě nad sešitem, nebo před tabulí.
Děti jsou různé, a tak jsou různé i jejich ideální způsoby v učení.
Někdo se opravdu učí tím, že si rád píše něco do sešitu, vyplňuje pracovní listy.
Někomu jinému si stačí jen o tom povídat, a když ho to zajímá, tak si to rovnou pamatuje.
Někdo další si potřebuje všechno ohmatat a miluje se učit vyráběním.
Někdo potřebuje intelektuální výzvy a vidět smysl, proč se to učí.
A někdo si potřebuje na to téma hrát a pořádně ho prožít (ideálně skrze příběh).
Občas se za výsledek učení považuje hezký sešit, plakát, v klasických školách i bezchybně vyplněný test.
Výsledek učení je ale hlavně v hlavách a rukách dětí, nová znalost nebo dovednost, kterou dokáží použít.
I přestože to ve Volavci víme, tak u nás děti píší:). Někdy do sešitu, jindy si vyrobí denníček, který je provází při nějaké tematickém učení, ještě jindy zase plakát.
Fotky jsou z hodin mého světa, kde se letos na podzim učí děti o biomech.




